Kouzelnice Juliana

Vašek s Anetkou jsou na cestě do kina. Tak dlouho jim trvalo, než přemluvili maminku s tatínkem aby s nimi šli na novou pohádku. A tolik se na tu sobotu těšili, protože v posledním době na ně rodiče vůbec nemají čas. A teď ani nejdou pospolu, rodiče co chvíli zastavují a zase na sebe křičí, obviňují jeden druhého z všemožných nedokonalostí a děti, které tohle tak zoufale nechtějí poslouchat, raději spěchají dopředu, aby před tím vším utekly. Cestou zahlédnou plakát z pohádky na kterou se chystají, je na něm krásná kouzelnice Juliana se svým motýlem. Anetka ví, že kouzelnice dokáže díky čarovné moci rubínového srdce s kapkou dračí krve splnit i ta největší přání. Děti přistoupí k plakátu, Anetka povzbuzuje smutného Vašíka, vybízí jej, aby si jen tak z legrace každý vymysleli nějaké přání a přitom se mimoděk dotkne zářivě rudého přívěsku na plakátu. A v tu chvíli se stal zázrak! Kouzelnice Juliana vystoupila z plakátu a stojí před nimi...děti ani nedýchají, doslova ztratily řeč. Ale něžná Juliana k nim promluví líbezným hlasem a ptá se po čem touží. Děti narychlo přemýšlejí... představují si ty nejdokonalejší hračky, jaké nikdo jiný nemá. Ale když jim kouzelnice vlídně připomene, aby moudře zvlolily to, co je skutečně udělá šťastnými, vzpomenou na dobu, kdy s rodiči hrávali člověče nezlob se, kdy jezdívali na výlety, kdy společně hráli loutkové divadlo a četli knížky....tehdy byly šťastné! Tehdy se ještě rodiče nehádali a těšili se na společné chvíle s dětmi. A protože Juliana vidí do srdcí obou dětí, nemusí své přání ani vyslovit nahlas, stříbrný motýl se zcela nepostřehnutelně dotkne tváří zpozdilých rodičů a pak už je zase plakát tak, jak má být. A když Libor s Tamarou dojdou ke svým dětem drží se za ruce a pak na chvíli zapomenou, že jsou dospělí a rozpoutají velkou "sněhovou válku". Koulují se všichni mezi sebou a nakonec děti s maminkou udolají i nejúspěšnějšího střelce tatínka. A potom už honem rychle do kina, vždyť pohádka za chvíli začíná!

Scéna
Jediná věc, kterou jsem potřebovala vyrobit do téhle scény byl plakátový stojan. Kdysi už jsem podobný vyráběla do scény s Batmanem, byl celý ze sololitu a tomu také odpovídala jeho váha. Já ale chtěla něco lehkého, co snadno upevním v malém dřevěném držáku. A tak jsem tentokrát vyráběla z kartonu a z kladívkové čtvrtky. Hotovou desku jsem pak natřela červenou barvou a po zaschnutí jsem si ji při přenášení nechtěně přiskřípla do dveří...pozorný divák jistě odhalí tohle pochroumání...už s tím nešlo nic udělat, karton je prostě jenom papír.

Panenky
Markéta:
Tentokrát jsem šila hned troje oblečení. Pro Vašíka bundu s kapucou z šusťákové podšívky a k tomu kalhoty z tenké rifloviny. Anetka dostala zimní kabátek užitý ze staré šály, knoflíky jsou z fima, čepice z ponožky. Botky mají oba originál Tonner.
Juliana má šaty z průsvitného elastického úpletu ozdobeného našitou přízí s okrasnými prvky, pruhy lacetky a flitry...původně to byla dámská šála.
Tamara má na sobě kabát zapůjčený od Aiko (Fifth Avenue Fever Layne Rese), kterému jsem pomocí červené syntetické kožešiny nastavila rukávy a dodělala límec. Sukni jsem ušila z červeného silnějšího úpletu. Libor má originál Tonner oblečení, jen svetr je z fundusu. Boty jsou originál Tonner.