Jak se dělá scéna

Dnešní den je na fotografování jako stvořený - obloha je zatažená, ale neprší, vítr fouká jen velice mírně. Izabela se Světlanou tedy spěchají hned od rána, dny ještě nejsou tak dlouhé a rády by dnes vše stihly beze spěchu. Nejprve přinesou pevné dřevěné kozy a na ně položí část velkých uříznutých vrat. Světlana rozmístí stromy přišroubované na dřevěných deskách, Izabela zatím připravuje plastelínové jezírko, jehož okraj osází kamínky. Zadní stěna představující japonský domek je ze sololitu. Terén potom dívky vytvoří z jemného hlinitého písku, který mají připravený v kbelíku. Pak ještě  vhodné kameny a pár větviček cypřiše, které přijdou ke stěně domku. Zatímco Izabela plní jezírko vodou a opatrně jej zdobí malými kvítky, Světlana bere ze staré fotografické mísy připravené mechy a vytváří jimi okolní porost. Když je vše hotovo a obě dívky jsou spokojené, nastupuje na scénu panenka oblečená do japonského kimona. Kolem oběda si obě děvčata udělají krátkou pauzu a pak se znovu vrhnou do fotografování, vše se daří podle jejich představ, a tak v pozdním odpoledni začínají balit. Večer pak společně znovu prohlížejí řadu fotografií a vybírají ty nejlepší.


Scéna
Všechno, co jsem vyráběla to téhle scény, jsou vlastně zmenšeniny skutečných věcí, které při fotografování a stavbě scén používáme. Kozy jsem udělala z odpadového dřeva a napustila je fermeží. Zahradní křesílka, přepravka od limonád a fotografická mísa jsou z pěněného PVC, vše natřené modelářskými barvami. Sedáky do křesílek jsem vyrobila pomocí zažehlovací fólie, na kterou jsem vytiskla vyfotografovaný zmenšený dekor. Stativ je ze dřeva stejně jako fotoaparát, který ale vzniknul už pro scénu z Madagaskaru... tehdy jsem ovšem ještě netušila, že přesně takovou zrcadlovku budu mít za pár let doma. Naprosto stejnou sololitovou stěnu i lavičku z masivu jsem už jednou vyráběla, ale v trochu větším provedení. Panenka představující Tonnerku si tuhle roli už vyzkoušela, tentokrát jsem jí ale musela pomocí  černého chemlonu radikálně upravit účes. Vějíř je z pauzovacího papíru a naštípaných párátek.


Panenky
Markéta:
Izabela má na sobě krátkou pruhovanou zástěrku s kapsami. Ušila jsem ji z tenkého plátna, puntíkované části jsem si musela namalovat. Bílé tričko je z fundusu stejně jako pantofle. Černé tepláky jsou ušité z pružné látky. Oblečení není vůbec náhodné, to už jistě pochopili všichni, kteří si prohlédli poslední tři fotografie.
Malá Japonka má kimono z tenkého hedvábí, které jsem ozdobila jednoduchými motivy, punčošky jsou ušité ze starých ponožek a botky vznikly z dřevěných špalíčků.
Marie:
Pro tuto scénku jsem Světlaně ušila jednoduché domácí oblečení, vlastně jsem zkopírovala to, které nosím doma já. Triko i kalhoty jsou z úpletu a panenka dostala na krk dukát  podobný tomu, který nosím já už padesát let.

Tady se sluší upozornit, že hlavní aktérky jsme nevybíraly ani v nejmenším případě podle nějakých podobností s našimi osobami, chtěly jsme jen jednu blondýnku a jednu tmavovlásku, obě musely být plochonohé a hledaly jsme mezi těmi, které si delší čas nezahrály. Ještě jen dodám, že počasí vůbec nebylo tak idylické, jak o tom píšeme v úvodu, nás provázel déšť i slunce a nakonec průtrž mračen, která nás donutila fotografování přerušit, to znamená většinu věcí sbalit, a my mohly pokračovat až za dva dny.